LITURGI

CKÁP Ř Í R U Č K A P R O M I N I S T R A N T Y

K a p le s v a to v á c la v s k á , k d e u h r o b u n a š e h o k n íž e c íh o č e s k é h o m in is t r a n ta

„ L e g io a n g e l i c a “ b y la z a lo ž e n a d n e 2 . ř í jn a L. P . 1 9 2 7 s l ib e m h o c h ů .

L I T U R G I C K Á P Ř Í R U Č K A P R O M I N I S T R A N T Y

V Y D A L A L E G I O A N G E L I C A

V PRAZE L. P. 1 9 3 4

V á m , h o š i

je věnována tato příručka liturgická, abyste se naučili d ob ře ministrovat při Mši svaté. Potřebovali jsm e jí již dlouho, a le bylo zapotřebí určité zkušenosti, abychom vám mohli dáti d o rukou něco, co by za to stálo a co by vyhovovalo všem potřebám . Na té to příručce pracovalo se tém ěř 7 let. Vychází vlastně v e třetím vydání a obsahuje dějiny ce lého založení naší Legio angelica. Prvně pad lo slovo „ Legio" d n e 2. října při adoraci dětských besídek v kapli svatováclavské v r. 1927. H ned nato u tvořena byla první družina v Emauzích na svátek Krista Krále, poslední neděli v říjnu téhož roku. První výzva „Ministranti všech končin, spo jte se !“ octla se ve 4. čísle „K vatem brového věstníku“ v r. 1928 v prosinci. Vlastní založení a úřední ustavení L. A. spadá v jedno s prvním sjezdem ministrantů k svatováclavským oslavám dne 29. září 1929.

První příručka vypracována byla na základech materiálu sebraného p. Dr. Jar. Kulačem z Kolína, dnes kanovník u sv. Víta v Praze, a vydaná k vánocům v r. 1929. Po měsíci m uselo se přikročiti hned k 2. vydání, které bylo nezm ěněno, ale potřebám nestačilo. Zatím nedostačoval ani náš skromný ministrantský koutek v „K vatem brovém věstníku“ a dána výzva v 1. čísle III. ročníku v r. 1930 k založení vlastního časopisu. V čísle 3. téhož ročníku je již hlášeno „vystěhování" se z koutku do nových místností nového časopisu, který vyšel k 28. září 1930 o osmi stránkách. Měli jsm e tehdy teprve 364 členy a časopisu se začalo tisknout 500 exem plářů. Zatím jsm e s po mocí Boží zmohutněli na 1600 členů, a časopisu tisknem e 2000 exem plářů o 16 stránkách.

Nová příručka stala se nutností, a dnes také skutkem. Je to u č e b n i c e a k a t e c h i s m u s ministrování. Je určena i p ro samouky, ale největší význam má v rukou učite le-vůdce, který pod le ní skutečně také učí své žáčky, kteří tu též knížečku mají

5

ve svých rukou. Tak jako ve škole. Knížečka má své poslání apoštolské — Kristu Pánu vychovat řádné ministranty pro liturgii, kteří se naučí jak ministranci správně odříkávat, tak i všechny po třebné obřady.

Skromná tato knížečka má však současně býti i opravdovým vychovatelem k správném u náboženskému — katolickému životu, poněvadž nem ůže býti hoch řádným ministrantem, nežije-li současně správným životem ministranta dom a, v kostele i v e v e řejnosti.

Jdi tedy, milá knížečko, mezi naše hochy a nauč je s v a t é s l u ž b ě B o ž í , a ukazuj jim onu cestu, kterou se jd e nejen k oltáři, ale i od oltáře do n ebe — za svatým Václavem.

U. I. O . G. D.

V Praze, v klášteře em auzském , 2. února L. P. 1934.

C o j e s t „ L e g i o a n g e l i c a “?

„Legio angelica“ jest družina hochů ministrantů, která si vzala za úkol p od ochranou knížecího ministranta sv. Václava apoštolsky pracovati mezi chlapeckou, učňovskou i studentskou mládeží, aby je získala a vychovala k službě Kristu Králi v chrámě a u oltáře.Tato družina hochů-m inistrantů byla zalo

žena v Praze u hrobu sv. Václava v r. 1929 jako živý pomník lásky, sestavený nikoliv z kam enů, ale s , živých, čistých chlapeckých srdcí k oslavě tisícileté památky mučednické smrti tohoto světce, který byl prvním českým knížecím ministrantem a v horoucí lásce prvního křesťanství slovanského jest nám nejkrásnějším vzorem lásky k Církvi, chrámu, knězi a liturgické službě oltáře. Pro tyto jed inečné vlastnosti vyprošuje si jej družina za svého výslovného nebeského ochránce.Jm éno družiny „Legio angelica" má v sobě

sam o již žár lásky prvního křesťanství. Je to jm éno, které dějiny daly oné skutečné „legii thebaíské", kterou vedl svatý Mauritius. Byla to legie afrických vojáků-křesťanů z Thebai- dy, rozložená kolem r. 286 posádkou o d alpského sedla sv. B ernarda přes Kolín n. R. až po Trevír. C aesar dozvěděv se, že ta to legie jest křesťanskou, poručil ji zdecim ovat, t. j. popravit každého desátého . Ale nepom ohlo to . Ti, kteří zbyli, vzkázali caesarov i: „C aesa-

7

re, máš právo na naše živoiy, ale na naše d u še práva nemáš. V tom jiného poslouchám e Krále!" Na tu to o d pověď popraveni byli všichni. (Řím. legie čítala nejm éně 4000 mužů.) Tuto hrdinnost římské legie stavím e před

oči našich malých hrdinů z naší duchovní svatováclavské „Legio angelica". D oba je dnes zlá. Ó , byste vy, mladí přátelé, dovedli vždy a všude dáti také takovou hrdinnou o d pověď , že věrně sloužiti b u d ete svému Králi. Č lenové „Legio angelica" musí býti čilí, v e

selí a ušlechtilí hoši, neohrožení ve vyznán! své víry, kterým vždycky ještě zbývá trochu času pro Spasitele v N ejsvětější Svátosti. Musí míti trochu vojenského ducha, stavovského sebevědom í a zvláště šlechetné hrdosti, že smějí býti pážaty nebeského Krále. Musí býti stateční, přesní a hbití, zvláště ráno, aby každý byl včas připraven u oltáře. Musí míti i trochu d o b ré vůle a vytrvalosti, aby správně nacvičili, čeho třeba k zastávání posvátného úřadu, zvláště když toho vyžadu je slavnostní příležitost.Č lenové „Legio angelica" mají býti nadše

nou tělesnou stráží Pána Ježíše Krista. Mají nabídnouti své služby, kdekoliv se má slaviti oběť m še svaté. Když ve dnech svátečních zvony radostněji než jindy svolávají do chrámu a věřící se shrom ažďují p řed oltářem , mají nastoupit! v řádné komži a rochetce a u vzorné zbožnosti na místě andělů přisluhovati světlem svící, konvičkami, kadidlem a zvonky, tak aby neb e i zem ě se z nich m oh

8

ly radovati. A kdykoliv Ježíš-Král shlíží ze zlaté m onstrance neb z tabernaklu na svou osadu, ministranti mají se vyznam enávati p řed e všemi ostatními zbožností a uctivostí. Vždyť stojí ze všech lidí nejblíže trůnu Božímu. Jaké to veliké vyznam enání!Hoši-ministranti z „Legio angelica" nejsou

však jen čestnou tělesnou gardou Krista-Krá- le. V nich musí vládnouti i vojenský duch poslušnosti a kázně, který dobývá a vítězí. Lépe než zvony a varhany, lépe než krásný zpěv a dlouhá kázání d o v ed e často hlouček vzorných ministrantů přivábiti lidi do kostela. Kdekoliv totiž v chrám u Páně ministranti konají svůj úřad pečlivě, tam se brzy o tom příznivě mluví a každý je chce viděti. Ba často se již stalo, že u m nohých lhostejných katolíků byl pohled na zbožné ministranty prvním popudem k obrácení.Takoví tedy musí býti ministranti, kteří jsou

sdruženi kolem svého vzoru sv. Václava a jiných sv. ministrantů. Budou to hoši, kteří mají srdce i hlavu na pravém místě. Budou to vojíni Ježíše Krista, jeho apoštolové, dobyvatelé Církve a budovatelé Božího království na zemi. Z jejich řad se jistě budou doplňovat řady řídnoucího kněžstva. Mezi nimi budou vyrůstat budoucí ideální sluhové chrám ů a sakristií, ředitelé kůru chrám ového, laičtí katecheté, p ředsedové katolických organisací, pom ocné síly farní správy duchovní — a jistě i ve světských povoláních nad jiné řádní katolíci.

9

Kdo pro to má pracovat? Každý, kom u na iom záleží, abychom u oltářů a v bohoslužbě vůbec měli po řádné ministranty!Kněží — bohoslovci — katoličtí studenti —

m ládež. V „Legio" pracuje již dnes na 60 kněží, 30 bohoslovců, 800 studentů. „Legio" sama čítá již dnes přes 1500 nadšených členů, kteří si vydržují ve všech d iecésích s ordinariátním povolením svoje dru- žinky a vydávají vlastní časopis, měsíčník o 16 stránkách ve 2000 exem plářích, již ve IV. ročníku.Slyšte, jaké ideály mají Sil® hoši: cílem

našeho apoštolátu v „L egio": Zjednat kněžím stálé, pečlivé, svědomité, pravidelné a vždy přesné ministranty. Náš člen „Legio" nesm í dáti p řednost ničemu jiném u, nechá stranou všechno a bude se starat, aby v prvé řadě vyhověl svým povinnostem jako ministrant.Před povinností ke Kristu ničemu v srdci

chlapeckém nesm í býti dána přednost.To je, drazí hoši, náš apoštolát. Nesm í nám

v „L egio" býti jedno , zda m ám e ministranty lajdáky, kteří čekají jen na trochu p e něz, an eb o hochy Boží, kteří vše, co dělají, i když odm ěnu dostanou, dělají z lásky k svému Pánu — Kristu. Tedy, hoši, p ochopte, jaké zd e třeba d robné apoštolské práce. Na ty, kteří v chrám ě nedělali dobro tu , sám Kristus Pán vzal důtky provazové a vyhnal to všechno í chrámu — a nechtěl v dóm ě m odlitby míti „peleš lotrovskou".10

Biblická dějeprava — Katechismus — Písmo sv. — M lsilek. To jsou naše knihy.Časté a denní sv. Přijímání. — Každoroční

exercicie. Toť naše hesla.Chceme vyčistili apoštolsky sakristie. My

členové „LEG IO " vezm em e si to na starost, zvláště ti starší, a neb u d em e nic trpět, co by tam nepatřilo. Čistá, nezištná a svatá služba Boží bu d e naším ideálem . To je apoštolát, který nemá za úkol ani jedna jiná organisace ani družina. S tím to apoštolátem m ůžeš proniknout do sakristie velechrám u i do sakristie nejposlednější vesničky, kde mají ten nejm enší kostelíček pod došky a kde snad ani sakristie není.U každého kostelíčka m ůže býti k službě

nejm éně 6 hochů ministrantů, 6 malých, svěžích, radostných, veselých a čiperných hochů, kteří jako malý Samuel zůstávati budou před oltářem Hospodinovým a budou bedlivě poslušni na jeho slovo. — Svatý Václav je nám vzorem ! U většího kostela bu d e takových ministrantů aspoň 12 a ve velkém kostele, kde je hodně duší, m ůže jich býti i 18 a i více. C elé m inistrantské školy to m ohou býti, ze kterých budou vyrůstati dobří křesťané a též i nadšení kněží. N epřipustím e d o sakristie žádné darebáky, žádné hladovce po penězích na utrácení, žádné se špatným p ro spěchem , žádné hlupáky, kteří by byli pro smích. Ale postarám e se, aby služba Boží svatě a slušně a dobře se konala dobrými. Boha milujícími hochy.

S t a n o v y „ L e g i o a n g e l i c a "d r u ž i n y h o c h ů - m i n i s f r a n t ů

p o d o c h r a n o u s v . V á c l a v a

1. Cílem družiny jest řádná výchova hochů- ministrantů jak k pečlivé a zbožné službě liturgické ve chrám ě, tak k přípravě na bu doucí jakoukoliv apoštolskou práci ve p ro spěch šíření království Božího na zemi.2. Řádnými členy „Legio angelica" mohou

býti jenom hoši opravdoví ministranti.3. M imořádnými členy m ohou býti i hoši,

kteří nem ajíce dostatečné příležitosti, aby ministrovali mohli, p řece liturgii ve veliké lásce mají neb po kněžském či řeholním p o volání touží.4. Členové-m inistranti musí dokonale ovlá

dati texty m inistrance a býti co nejpečlivěji obeznám eni se svatými obřady.5. Musí to býti vzorní hoši jak co do vnitřní

ho smýšlení, tak co do vnějšího chování.6. Zvláště se zavazují co nejpřesněji zacho

vávati neděle a svátky a svaté posty podle patera přikázání církevních.7. Zavazují se co nejčastěji přistupovati k

svatém u Přijímání, a to pokud m ožno denně. Kdo by opom něl přistoupiti a lespoň jednou m ěsíčně, přestává býti členem „Legio".8. Č lenové se zavazují pod le věku a příleži

tosti každoročně zúčastniti se duch. cvičení.12

9. Č lenové budou míti v obzvláštní úctě každého katolického kněze a budou zcela zvláštními ochránci jeho osobní cti a d o b ré ho jm éna.10. Č lenové se budou snažiti den n ě se po-

modliti „Svatováclavskou píseň". Ve zvláštní lásce budou míti m odlitbu sv. Růžence a vytrvale se budou modliti za dorost kněžský denním zvoláním : „Pane, smiluj se a pošli dělníky na žeň svou!"

11. Výročním svátkem družiny „Legio a n g e lica" jest svátek sv. Václava dne 28. září. Zvláště se slaví: sv. Vojtěch, sv. Jan N ep., sv. Jan Berchmans, sv. Alois, sv. Stanislav Kostka, sv. G abriel Possenti, sv. Tarsicius, sv. Tomáš Aq. a Vítek d e Fontgalland.

12. Č lenové družiny obdrží každý po zá pisu „jubilejní medaili sv. Benedikta", se kterou jsou spojeny veliké p lnom ocné i ne- plnom ocné odpustky (podle zvl. seznam u) a stanou se tak účastni všech zásluh řádu benediktinského, jehož privilegiem jest p rávě „liturgie" jako opus Dei — a opus principale.

13. Duchovního vůdce-řed itele s právem plné moci stanoví nejd. O rdinariát.

Stanovy tyto schváleny výnosem arcibiskupského ordinariátu v Praze IV. ze d n e 15. září 1929 č. 11446, jakož i nejd. ordinariátů v Olomouci, Brně, Hradci Králové, Čes. Bu-IVI ■ W I I ■■ VV« f Idejovicich a Litoměřicích.

13

Poznámky doplňující stanovy:

a) Novým privilegiem pro členy „Legio an gelica" jest povolení provinciála řádu dom inikánského z 4. října r. 1933, že všichni naši členové současně se zápisem do alba družiny stávají se i členy konfraternity růžencové — se všemi právy toho to bratrstva.b) Na členy naše zem řelé pam atuje se vždy

mší svatou po zprávě o úmrtí v opatském chrám u em auzském a všichni členové jsou povinni obětovati jed n o svaté Přijímán! a 5 desátků bolestného růžence.c) O přivtělení družiny „Legio angelica"

k velké a privilegované družině sv, Tarsicia v Římě se všemi právy a milostmi se právě vyjednává.

N á š o d z n a k

O dznak náš — svěcený zvláštní m odlitbou a žehnáním — p ro v ed en je v malém kruhu, e legantn í formou v jasné barvě m odré, bílé a zlaté. Jsou to barvy nebe, které jed ině sluší odznaku družiny, která nebeské věci má svým cílem. Služba oltáři a knězi jes t služba nebeská a ministranti jen vid itelně zastupují neviditelné anděly.

Barva modrá a bílá je současně nebeskou barvou šatu přesvaté Panny M arie, matky Jež íše Krista, kterou členové Legio s celou vroucností duše musí ctíti, něžně a ohnivě jakožto matku svého Krále a Pána, kterému u o ltáře slouží. V těchto barvách světu objevila se p řesvatá Panna v Lurdech, když hovořila se sv. B ernadettou Soubirous.

Barva modrá a bílá jest také barvou miláčka ministrantů, m alého Vítka d e Fontgalland, který podle záslibu své matky tyto barvy nosil v e svém dětstv í ke cti p řesvaté Panny a celý svůj kratičký život tyto barvy — blankytnou a bílou — miloval. O n je naším nebeským kam arádem , a proto tyto barvy m ám e ve svém odznaku z lásky k němu. Za jeho blahořečení se budem e modliti.

Středem , ohniskem a jádrem odznaku jes t m onogram Kristův, sestavený z řeckých začátečních p ísmen „C hí" = X, a „Ro" = P. M onogram to všem křesťanům od pradávna drahý. Je to nejstručnější naznačení všeho , co v křesťanství se jm énem Kristovým je spojeno. Kristus je vše. Jest to také právě ten m o n o g r a m , který nechal Konstantin Veliký vyšít pro křesťanské legie na svoje „signa", prapory to vojenské. S tímto znam ením zvítězil. I náš ministrant je v m oderním světě vojínem Kristovy leg ie — po třebu je k setrvání a vítězství milost síly. Pozor d e jte na um ístění monogramu. Jest ve středu odznaku v malém kruhu barvy čistě bílé, a když hodně pozorně se zadíváte, tak poznáte zřetelné

15

krásný tvar m alé, něžné hostie, p řip ravené k prom ěňování pro podávání ke svatém u přijímání. Na těch to hostiích bývá povětšině vyryt týž m onogram Kristův, aby se naznačilo, o jaký chléb se jedná. Jistě každý člen naší „Legio" pochopí, proč něžný náznak posvátné hostie se nenápadně ob jevu je v našem odznaku. V našem program u duchovní práce jes t v první řaděč a s n é a č a s t é s v. p ř i j í m á n í h o c h ů m i n i s t r a n t ů .

Podle hesla: Čemu denně sloužíš, z toho i denně žij a čerpej sílu. Nic neuchrání našeho křesťanského hocha lépe před otravným jedem hada svůdce, než to to veliké Tajemství přijímání Těla Kristova pod le jeho vlastní vůle, p ro jevené při posledn í večeři: „T o č i ň t e n a m o u p a m á t k u . " Tedy ta to bílá hostie uprostřed našeho odznaku bude nám stále připomínati toto slovo Páně, kdykoliv se naň podíváme. Proto jej také budem e pilně nosit.

V kruhu kolem středu je v zlatých písm enách zřetelný nápis „L egio angelica", který nám bude výslovně, a zřetelně, bez našeho uzardění — p řed celým světem připom ínat — kam svou službou patřím e. Že mravy naše, souhlasně k jasném u odznaku našem u jako hochů ministrantů — m u s í b ý t i a n d ě l s k é , aby každý, kdo pozoruje náš život, kdybychom něco špatného dělali, mohl poukázati na od znak na našem kabátě : „Takový odznak ty nosíš, k tak krásné družině patříš, andělskou službu u o ltáře konáš — a takto se chováš, tak svůj odznak hanobíš ?"Je to jasné? Rozumí naše členstvo ted y svém u

odznaku? Přijm ěte radostně ten to odznak — žehnaný a posvěcený — hrdě a zřejm ě jej noste jako o d znak církevní duchovní družiny hochů ministrantů pod ochranou svatého Václava. —nt.

16

N A Š E V Z O R Y :

D v a n á c t i l e t ý J e ž í š v c h r á m ě

Božským, nebeským vzorem našem u hochu-m ini- strantu musí býti v první řadě sám Syn Boží J e ž í š K r i s t u s, a to zvláště ve svých letech chlapeckých. Dvanáctiletý J e ž í š . Ó , kdybychom si jen nějakým způsobem dovedli představiti toho to dvanáctiletého synka přesvaté Panny a jejího snoubence svatého Josefa, který v rodině nazaretské byl zástupcem O tce nebeského. Jaký půvab se asi linul z nejsvětějšího tohoto hocha nazaretské dom ácnosti, v e které žil neznám a nepoznán ve skromnosti všech hochů svého věku.

N em ůžem e si ho představiti, než jako nejkrásnějšího cheruba v lidském těle, p lného milosti, m oudrosti, a sličného nad pom yšlení. N ad jeho krásou utichala úžasem sama příroda a p řed jeho milostností ustupovala zloba, jako před paprskem zlatého slunka mizí tem noty zem ě. — Jeho vlas byl zlatozáří kolem liliové tváře ch lapecké, p rožehnuté vážností spasitelských úkolů, a dvé očí jako nebeské hvězdy dívalo se v tichém pozorování do zmatků světa, oči to, z nichž zářily v ěčn é hlubiny všem ohoucího božství a neskonalé lásky.

Chrám jerusalem ský o velikonocích vítá ho po prvé v e svých zdech. O n poslouchá z á k o n a a p ř i k á - z á n í . Je den sváteční. Poslušně pu tu je s Marií a Josefem . Putuje sta tečně tři d louhé dni únavné cesty. O d dom u božího n e m ů ž e s e o d p o u t a t i. Je v dom ě O tce svého nebeského. Je d o m a . Nad m oudrostí a rozum ností a vědom ostm i jeho žasnou poslouchající. Zůstává v chrám ě. Až se ozývá nad ním sladký hlas jeho Matky: „My s bolestí hledali jsm e t e b e . . Al e hned ochotně a poslušně se zvedá a vrací se do N azareta . . . a b y l j i m p o d - d á n . . . Syn Boží dvěm a lidem. Prospívá m oudrostí a věkem a milostí u Boha i u l i dí . . . a žije skromně dále jako učeň tesařský svého m lčenlivého mistra Josefa . . .

17

Kéž i tebe , synku, rodiče tvoje, až tě někdy hledati budou v úzkosti, kéž i te b e najdou v c h r á m ě , a ne jinde. N ásleduj svého dvanáctile tého Ježíše! .

S v a t ý V á c l a v ( † r . 929).

Náš knížecí ministrant z rodu Přemyslovců. Vnouček a odchovanec první české křesťanky, svaté L i d m i I y. Jak si ho představujem e živě jako hocha u oltáře na Budči, na Tetíně a v Praze. Tak nám ho často namalovali naši malíři. A jsm e hrdi na to, že právě my jako český národ m ůžem e si za ochránce nebeského zvoliti svého k n í ž e t e a d ěd ice české zem ě. — Chrám, kněz, oltář, M še svatá, to byla jeho největší láska. A když vyrostl, láska k N ejsvětější svátosti mohutní. Pracuje na poli pšeničném a na vinici hradní. Sám touží svýma rukama připraviti chlebový klas a zlatou révu, aby byla mouka na hostie a posvátné víno pro kalich mešní. — Sám i pekl chleby oltářní a lisoval víno v lisu, a sám obé přinášel jako věrný ministrant ke Mši. — Miloval Písmo svaté, které mu bylo jediným počátkem v eškeré moudrosti. Kniha m odliteb kněžských vypadá mu z rukou, když klesá ubitý rukou bratra u chrám ové brány. Takový je jeho odkaz celém u národu. Z jeho hrobu jako by vyrůstaly klasy a réva k svatostánku. A zlatý m eč jeh o svatováclavský se v jeho rukou prom ěňuje z nástroje vá lečného v monstrancí Kristova pokoje, ze které on žehná národu.Znáš poslední vůli sv. V áclava? N ení psána na

pergam enu, a le je psána krví na kam enech. A umírající ruka jeho zraněného těla zavěšena je na k r u - h u chrám ových dveří. Tato ruka je jako znam ení cesty, kam se má jíti. Ukazuje d o chrámu. Ať naši hoši pochopí ten to odkaz. Chrám je studnicí a je diným pram enem národního štěstí a blahobytu.

Svatý V á c l a v e , nedej zahynouti . . . a vejíti nám dej v oheň jasný svatého Ducha. Kriste eleison.

16

Římský hoch — p r v o m u č e d n í k N ejsvětější Svátosti. Jak odpočívá krásně jeho chlapecká postavička, tesaná z bílého karrarského mramoru, nad je ho tělesným i ostatky tam d o le v Římě v kostele sv. Vavřince. Leží um učený s rukama pevně zkříženýma na prsou, kde chrání schránku s Eucharistií.

Kdo je ten to hoch? Je to hrdina. M učedník. Světec. Vzor všem nám pro časy zlé. Ten, který d o v ed e dáti v oběť i život svůj pro Tajemství nejvyšší. Zajatí křesťané se připravovali na strašnou smrt v am fitheatru v žalářích mamertinských. Toužili po posledním svatém přijímání, Tělu Kristovu na po silu k poslední cestě do nebe . Papež z katakom b rád by vyhověl poslední p rosbě svých ubohých oveček. Ale jak? Kdo bude míti tolik odvahy, aby d o nesl d o žalářů svatá Tajemství? Teskně se d ívá po Mši svaté na své v ě ř íc í . . . a tu se hlásí malý T a r s i c i u s : „Já." — „Byl bys tak statečný? N ebojíš se? N echáš si urvat ten to nebeský klenot?" — „N e!"— „Budeš chránit to to tajem ství?" — „Svým životem , O tče ." — „Jdi s požehnáním Božím!"

Ale nedošel hoch Tarsicius. Začalo to výzvou ke hře a skončilo to krvavě. Na nám ěstí římském srazil se se svými hrajícími si pohanskými kamarády. „Pojď si s námi hrát!" — „N epů jdu!" — „Proč ne? Co to neseš?" Pod zkříženýma rukama na prsou skrýval pevně svo je Tajemství. „Co to m áš?" a již se naň vrhá sm ečka hochů, ulice pom áhá . . . poznávají křesťana . . . rána k ráně a než se kdo mohl vzpam atovati, klesá Tarsicius sm rtelně ubit a ukopán k z e m i. i . Duše jeho putuje již k nebesům — ale Tajem ství svoje nevydal a uchránil je na svém srdci pod pevným a, křečovitě k prsům přimknutýma rukama . . .

Ó svatý Tarsicie, vypros nám tu milost, abychom poklad svátostné milosti nikdy si nenechali ze srdce vyrvat špatnými kamarády. Raději smrt než hřích . . .

S v a t ý T a r s i c i u s († kolem r. 200).

19

První český b e n e d i k t i n a zakladatel klášter? v Břevnově. Byl to veselý hoch na dvoře libického hradu nad tichou Cidlinou v Polabí. Synek nejm ocnějšího českého rodu své doby, poupě růžového keře českých Slavníkovců. Byl záhy přidělen k chórovým chlapcům kostela sv. Jiří na rodném hradě. Ale rytířské hry měl raději než vzduch sakristie a zpěvy antifon a žalmů. Byl však zasvěcen Panně Marii ve chvíli n ebezpečné a proto musil d o ciziny na školy, aby se mohl státi knězem . Přišel až do n ě m eckého M agdeburku mezi klášterní žáčky — zpěváčky biskupa A dalberta. A tak ministrování, žaltář, komže a superpelice staly se jeho chlebíčkem každodenním . Učil se jinak pilně a dobře. Rodiče bohatě platili vzácnými látkami, zlatem a drahokamy. Smířil se se svým povoláním a v ese le se připravoval na dráhu kněžskou. V Praze byl přidělen ke kněžstvu nového chrámu svatého Víta, který založil svatý Václav. A tak se stal svědkem těžkého a bolestného umírání prvního biskupa D ě t m a r a . Stesk na těžkou odpovědnost za tvrdošíjný národ otřásl h luboce jeho nitrem a od toho okamžiku obrátil se celým srdcem k Pánu Bohu a začal život přísný a svatý. Na Budči byl pak jednohlasně zvolen biskupem po Dětmarovi. A jakým biskupem. Bos a v rouše kajícníka vstupoval d o Prahy na cestě z Verony, kde byl posvěcen. S pláčem a modlitbami chopil se práce. Ale m arně se namáhal. O d eše l do Itálie, vstoupil d o řehole benediktinské a v Římě u sv. A le- xia složil svaté sliby. Břevnov má d o d n es kartu p rofesní s jeho vlastnoručním podpisem přísahy mniš- ské. Zavolán do Č ech, vrací se, a le znovu odchází a po zločinném vyvraždění jeho rodu na Libici o d chází z vlasti nadobro, aby jako misionář pracoval pro Krista v zemi cizí. A tak se stalo, ž e v P r u s k u na pohanském poli Romovém krví m učednickou života svého platí cenu výkupnou za svůj lid nevěrný, by h o j n o s t b y l a p o k o j z e m i n a š í .

S v a t ý V o j t ě c h († r. 997 dne 23. IV.).

20

S v a t ý A n t o n í n P a d u á n s k ý († 13. VI. 1231).

Znáš jeho sochu? Ve františkánském hábitě s ho- šíčkem Ježíškem na své levé ruce. Znáš jistě jeho pokladničky v kostelích, kde je napsáno: „C hléb sv. Antonína". Tyto pokladničky, kam lidé skládají své dluhy svatému Antonínu za to , že jim pomohl najiti věci ztracené. Statisíce chudých živí tyto pokladničky po celém světě a dávají jim chleba. — M éně asi budeš znáti jeho životopis. — I on jako dese tiletý hoch byl poslán ke svém u strýci, který byl kanovníkem u katedrály lisabonské v Portugalsku. A tam se stal žáčkem dóm ské školy pro chorové chlapce. Byl ministrantem. V Portugalsku je také skutečně patronem všech ministrantů, jako u nás svatý Václav. V Lisaboně sam otném má veliký oltář, na kterém je na ob raze vymalován, jak ministruje v červeném taláru a bílé rochetce, a na jeho svátek mají zde ministranti z celého m ěsta svoji velikou slavnost, spojenou vždy s obláčkou a přijímáním nových čekatelů. Každý tém ěř lisabonský hoch patří k té to družině sv. Antonína. — Tam se také u hlavního oltáře ukazuje kam enný stupeň, d o kterého maličký Ferdinand (tak se totiž jm enoval v rodině) ve velikém n ebezpeč í pokušení na obranu před satanem , který se mu zjevil v p o d o b ě ošklivého psa, pa leč- kem vkreslil tak pevně znam ení svatého kříže, že toto znam ení se d o kam ene vtisklo jako do vosku a zůstalo tam na pam átku až na naše časy.

Svatý Antonín vstoupil nejdříve k Augustiniánům, a le poznav později ideály svatého Františka, vyprosil si dovolení k p řestoupení do tohoto řádu chudých. Poznal ještě osobně svatého Františka z Assisi. Stal se pak slavným učitelem řádovým a kazatelem a d i v o t v ů r c e m v severní Italii. Písmo svaté znal tak dob ře , že se o něm tvrdilo: Kdyby se ztratily všechny psané b i b l e , co jich je na světě, svatý Antonín by napsal bibli znovu, a to jen zpaměti. Zemřel mlád v dokonalé svatosti. — M odlete se k němu, aby svět našel svoji ztracenou lásku k Bohu a Kristu Pánu.

21

Doktor angelicus — čili doktor andělský říkají to muto světci z dom inikánského řádu církevní dějiny, a proto má jistě nesporný vztah k naší „Legio angelica". Musí tedy přirozeně patřiti mezi její ochránce. Začal od nejútlejších let sloužiti Pánu Bohu. Narodil se v blízkosti posvátné hory sv. Benedikta, která se jm enuje M onte Cassino, a již jako pětiletý hošíček byl rodiči svými uveden do školy benediktinských chorových o b I á t ů v tamním velikém klášte ře černých mnichů. Tito hoši měli pro seb e vlastní školu a museli také vypom áhati ve velkém choru, hlavně o velikých svátcích, buď při ob řadech jako ministranti neb jako choroví zpěváčci. Tak kladla přísná kázeň benediktinského dom u první základy k veliké budoucnosti tohoto tichého, m lčenlivého a v seb e uzavřeného hocha. Pro tyto svoje vlastnosti musel o d svých kamarádů na škole pařížské mnoho trpěti. O d útlého věku se tedy zapracovával do žalmů a Písma svatého. Žalmy se tehdy benediktinští hoši museli učiti p řesně zpam ěti, poněvadž spo lečných knih nebylo. A tak se jistě dostal svatý Tomáš k tomu, že Písmo svaté tak dokonale ovládal, že se mohl státi jednou jeho tak slavným vykladatelem . — Denně byl na Mši svaté a často přistupoval ke stolu Páně. Zde rostla jeho láska k liturgii a k N ejsvětější Svátosti, která se pak později projevila tak dojem ně krásně a h luboce v oslavě tajem ství Božího Těla, neboť on to jest, který sestavil liturgickou oslavu tohoto svátku. O n složil ony hymny, které do dneška zpívám e (lepší nám již nikdo nenapsal), Pange lingua, A doro te devo te , Lauda Sion Salvatorem .

Nám bude dále vzorem v lásce k nauce svaté Církve, která se čerpá z Evangelia, totiž v ě r o u c e . Ve své Summě zanechal nám svatý Tomáš ten největší a nejkrásnější katechism us o tom, co každý pořádný křesťan o své víře znáti a rozuměti musí.

N evěrcem m ůže býti jen ten, kdo naší víry nezná. Proto se budem e pilně učit z bible, katechism u a liturgiky. Aspoň každý ministrant musí znáti svou věc.

S v a t ý T o m á š A k v i n s k ý († 7. III. 1274).

22

S v a t ý J a n N e p o m u c k ý († 20. III. 1393).

N esm ím e zapom enouti na našeho d rahého patrona české zem ě, svatého ochránce českých řek a mostů, svatého Jana. M učedník dvakráte utopený. Jednou ve Vltavě králem Václavem , po druhé vlastním národem , který v štvavé nenávisti by ho nej raděj i utopil ve věčné zapom enutí. Ale to se nikomu nepodaří. — Má k nám hochům vztah dvojí. P ředně byl sám, jak mám e historicky dokázáno, horlivým m i n i s t r a n t e m . V brevíři kněžském je o tom výslovná zmínka, že jako hoch z rodného domku sv é ho v N epom uku d en n ě putovával k bílým mnichům cisterciáckým do kláštera na Zelenou Horu a zbožně přisluhoval řeholníkům při Mši svaté. Ti mu také pro jeho zbožnost a nadání zprostředkovali cestu na studia d o Prahy. V zpom eňm e na to, kdykoliv jeho milou sochu buď v kostele neb venku uvidím e a p ředstavm e si ho jako m alého hošíka, an polní cestou spěchá za svou ranní časnou povinností klášterního žáčka-m inistranta. — Svatý Jan je nám dá le jedním z nejvzácnějších m učedníků za nejvyšší p o vinnost kněžskou, a to je hrdinné zachování z p o v ě d n í h o t a j e m s t v í . Ani za cenu života ne- vyzradil, co nemohl a nesm ěl. A proto ho Pán oslavil zázrakem dosud nevídaným , n e p o r u š e n o s t í jazyka. Tak se stává svatý Jan nejen ochráncem těž kých povinností kněžských, a le také ochráncem kněžského povolání vůbec.

Je v naší zemi tak veliký nedostatek kněžstva. A zlí lidé by tak rádi každého kněze utopili, a to nejen v řece, ale, jak se u nás říká, na lžičce vody. Áfe jistě se o to přičiňují ve zlých řečech , v e kterých topí kněžskou čest. Proto, hoši-ministranti, stůjte věrně při svém knězi, kterém u sloužíte. M odlete se k sv. Janu za kněžská povolání, za požehnání pro kněze na vinici Páně, za ochranu jejich d o b ré p o v ě sti a sami o to proste, abyste se mohli i vy jednou dobrými kněžími státi.

Ale dobrým knězem bude jen ten, kdo je také od malička dobrým ministrantem.

23

S v a t ý S t a n i s l a v K o s t k a († 15. VIII. 1568).

Jaký to líbezný vzor pro naše chlapce. Je to synek naší bratrské Polsky, která je tak hrdá na tento svůj národní květ v Tovaryšstvu Ježíšově. Má několik vzácných rysů tento kratičký život, který skončil v necelých 18 letech. Láska k Panně Marii. Jí ve svých 14 letech na studiích v e Vídni zasvětil svůj život. O na mu také dala rozkaz ke vstupu do řehole , v rozhodnutí ho podporovala. Láska ta byla tak vroucí, že si vyprosil zvláštním listem v Římě, áby si ho odvolala do n ebe na její svátek 15. srpna. A vskutku, proti všem u nadání, v několika dnech, z p lného tém ěř zdraví na svátek N anebevzetí Panny M arie zem řel, jako lilie v tichém vanutí větru. Byl vyslyšen. — Jeho láska k nejsvětější Svátosti. Dvakráte v životě byl zázračně nasycen Tělem Páně, a to z rukou andělů. Ve Vídni bydlel u protestantského pána se svým bratrem Pavlem. Tento bratr byl kvítkem zlým. Světák a flamendr, který Stanislava tak týral pro jeho svatý život, že hoch upadl dokonce d o těžké nemoci. Zdálo se, že umírá po prudkém nějakém ztýrání. O n si přál kněze s N ejsvětějším . Ani onen protestant, ani ten bratr toho nedovolili. Tak se obrátil Stanislav ke svém u miláčku, svaté Barboře, a ta skutečně přivedla dva anděly, kteří přinesli nem ocném u žádanou posilu. Uzdravil se. Ale m aje rozkaz Panny Marie ke vstoupení do Tovaryšstva, když toho nemohl dosáhnouti p o dobrém , prostě u t e k l . Unikl šťastně svém u bratru, který jej pronásledoval, a ač jej dohonil v plášti poutníka, nepoznal ho a odejel s nepořízenou. Na té to cestě vešel Stanislav omylem do protestantského kostela, touže po m odlitbě a svatém přijímání, když bolestně poznaí, že je v m odlitebně a m am ě toužil po o te vření svatostánku, zjevili se p o druhé andě lé a p o dali mu svaté Přijímání. Otci svém u nepovolil a raději se všech práv rodinných zřekl a vzdal, než by ustoupil. Byl veselým a radostným novicem , který všem , kdo se s ním setkali, byl povzbuzením k svatosti. Jeho stálým heslem ve světě bylo: K l e p š í

24

m u a vznešenějším u jsem zrazen . . . " a tak vidno, že svatost byla tím lepším , co chtěl a čeho d o sáhl. N ásleduj i ty sv. Stanislava Kostku. Jak často malý posm ěšek v rodině bývá příčinou, že se cítíme býti zahanbeni a nechávám e zbaběle všeho. O n ani p od ranami a kopanci svého bratra neustoupil. N eopouštějm e z lidských ohledů Krista.

S v a t ý A l o i s z G o n z a g y († 21. VI. 1591).

Viděl jsi někdy nádherný květ lilie v plném ranním slunci, zalitý křišťálovou rosou? Čím je lilie mezi květy, tím je svatý Alois mezi světci. Hošík statečný z hradu C astiglione, který se nebál zapáliti si ze zvědavosti ohrom nou pevnostn í novinku tehdejší doby, d ě l o . Královské páže dvoru florentského a i španělského v M adridě. Princ knížecí v úbělo- vém okruží v hedváb í a šam etě s kordem po boku. Statečný šermíř, a le sta tečnější ješ tě v m odlitbě a sebezáporu . O půlnoci vstává k m odlitbě. A něžné tělo své bičuje důtkami. K prvnímu svatém u Přijímání se připravuje pod přímým dozorem svého velikého strýce, svatého kardinála m ilánského K a r l a B o r o m e j s k é h o . Jaké to setkání těchto dvou duší při hostině N ebeské. Svatý Karel jako podávající Tělo Páně, svatý hošík Aloisius, jako přijímající. O d té to chvíle zdvojnásobil svoje úsilí, a když četl listy misionářů indických, rozhoduje se vstoupiti k jesuitům . Svou vůli provádí p řes zuřivý odpor svého otce.

Jeho nebesky neporušitelná čistota. Oči, srdce, mysl, ruce, ce lé tě lo jediný zářivý paprsek, že zkažená dvorní chasa se dom nívá, že Alois nemá vůb ec těla. Za jed iné slovo neslušné, v neznalosti p ronesené po sprostém vojáku tábora kaje se celý život a nem ůže zapom enout, že je vyslovil. Prosme jejo ochranu v té to hrozné do b ě , kdy žádná jiná ctnost není v takovém n ebezpeč í jako č i s t o t a . Stůjm e na stráži. Přísně dbe jm e svatého rum ěnce studu. Tato vlastnost je nejlepším ochráncem ctnosti. —

25

Kde zem řel stud, tam padla ochranná hradba. Dobyta je pevnost. A kdo po třebu je v íce čistoty a nevinnosti než hoch, který slouží Pánu nejčistším u u oltáře. Proč máš bílou superpelici na sobě, která ti připom íná nevinnost bělostného křestního roucha: „ . . . přijmi roucho bílé a zachovej neporušený svůj k ře s t. . . " , tak jsi to slyšel při křtu svatém .Svatý Alois v bílé rochetce v ruce s křížkem a lilií

a důtkami. Jaký to vzor! Jeho smrt, ta nám kreslí jeho bytost je š tě dokonaleji. U kazuje posledn í nejkrásnější tah jeho povahy. V Římě vypukl mor. A tu on si vyprosil, aby směl sloužiti nemocným. Činil tak hrdinně. Dokonale. O n jinak nedovedl. V lastníma rukama ošetřoval . . . na ulicích ležící sbíral a do špitálu donášel. Při tom se sám nakazil a zaplatil životem . Po smrti toužil. „Jdem dom ů," říkal, když věděl, že se blíží.

Všechny věci na světě cenil jen v pom ěru k to muto okamžiku smrti. „Co mi to platno k věčném u životu?" Tak se ptával při každé věci. D ovedeš také tak počítat?

S v a t ý J a n B e r c h m a n n s († 13. VIII. 1621).

Belgičan, narozený v brabantském m ěstečku Diest, v blízkosti nejslavnějšího poutního místa panny Marie v M ontaigne. Byl synem chudičkého obuvníka. První slůvka jeho života byla „Jesus" a „M aria", dříve než táta a máma. — Jako hošík vídal již v e farním kostele hochy ob lečené v kněžském rouše, jak slouží u oltáře. To mu nedalo spát, přem ýšlel, jak by se mezi ně dostal. Byli to totiž studenti, které si kolem seb e pevnou rukou vychovával prem onstrátský kněz z Tongerloo P. Emmerich. Měl pro ně malý pensionát ve farním dom ě. Platilo se na ně. — Tato touha po ch lapecké službě u oltáře byla prvním sem énkem svatosti m alého Jeníka. Byl výtečným žákem, a tu jednou, když o tec jeho se byl naň ptát ve škole, jak se učí, a když slyšel zase jen a jen samou chválu a lichotky, jakého to má syna . . . tu se z e p ta l:

26

„Tak co, Jeníku, co by sis za to přál, že mi děláš takovou radost?" Ale Jeníček dlouho s od p o v ěd í n e otálel: „Tatínku tu největší radost bys mi udělal, kdybys m ne dal do pensionátu P. Emmericha, abych mohl nosit sutanu jako ti druzí hoši a ministrovat u o l t á ř e . . Ot ec se lekl tohoto přání, k terého nečekal, neboť to znam enalo velikou o b ě t pro celou chudou rodinu . . ., a le zářícím očím m alého Berch- m annse nebylo možno odepříti. Půjdeš, ch lapče . . . a tak se Jeník nastěhoval do pensionátu v Diest. — Teprve v 11 letech přišel k prvnímu svatém u Přijímání, které se pak stalo vždy v e čtrnácti dnech největší vzpruhou jeho duchovního života. — Hrál rád divadlo a byl výborným hercem , který v e svých chlapeckých hlavních rolích měl vždy veliký úspěch. Ale nouze rodičů přinutila jej p řece jen opustiti d rahý mu pensionát a musel se chystat na učení. P řece však přišla pom oc. Hošík takové pověsti si získal vlivné p řá te le a ti mu pomohli až d o biskupského m ěsta M echeln, kde se dostal jako s t u d e n t - s l u h a k jednom u dom ském u kanovníku, jak to tehdy bylo zvykem. Při tom mohl studovat a v čase potřebném obstaral si svoje povinnosti dom ácí. Zastával v še s velikou svědom itostí a přesností v m a- I é m. V místě tom zůstal až d o svého rozhodnutí, že vstoupí do kláštera. Rozhodnutí, k teré narazilo na veliký odpor otcův, který počítal, že Jan se stane knězem a pom ůže živit četnou rodinu d iestské šev- covny. Ale na konec p řece dovolil, uznávaje konečně nadpřirozené pohnutky svého syna. A tak se mladičký Berchmanns dostal do koleje do Říma. Byl zvláště v z o r n ý m členem m a r i á n s k é d ru žiny, tehdy prvně založené. N ejm ilejší jeho m odlitbou byl svatý r ů ž e n e c , který se doved l s v e likou roziím avostí modlit. V e 12 letech složil nádhernou báseň na jm éno Ježíš, která závodí v hodnotě s jiným známým dílem podobným od sv. Bernarda. V 17 letech vstoupil již d o noviciátu. — Zemřel po krátké nem oci, v ruce své m aje kříž, růženec a knihu svaté řehole.Slova „ J e s u s" a „M a r i a " byla posledním i slovy

27

jeho života. Jako s nimi život začal, tak i zbožně a svatě ukončil. Je zvláštním patronem družin mini- strantských v Belgii a severním N ěmecku.

C t i h o d n ý D o m i n i k S a v i o († 9. III. 1857).

Bílý m ramorový náhrobek v nádherné basilice Panny M arie Pom ocnice křesťanů v Turině. A na náhrobku vytesaný obraz hocha, zcela v šatech naší doby, jaké nosí i u nás venkovští hoši. Krátký kabátek, který jasně prozrazuje, že dorůstajícím u je malý. Kalhoty nakrčené, krátké nad kotníky, s důkladně vytlačenými koleny. Ale v tom to šatě chudém , tělo ohlapce-světce. — Kdo je to? — N ápis prozrazuje: „Domenico Savio, patnáctiletý gymnasista, žák Dona Bosca, ikterý zem řel v pověsti svatosti d n e 9. III. 1857." Synek chudého kováře z vesničky Riva di Chieri. M oderní Aloisius Piemontska. Sedm iletém u bylo dovoleno přistoupiti k svatém u Přijímání. Ministrant vroucí a nadšený. To mu pom ohlo, že se p é čí svého kněze-učitele Dona C ubiera dostal až do Turina do velikého oratoria Don Bosca, téhož, který byl již letos 1. dubna svatořečen. S větec vychovatel setkal se se světcem chovancem . . .: „Z té to lásky udělám krásný dárek Pánu Ježíši," řekl tehdy sv. Bosco. Žák i vychovatel se pochopili. Ve velkých, černých, hlubokých očích d ítě te rozhořely se plam énky nebeské touhy: „Chci býti svatým a zachrániti mnoho, mnoho d u š í . . ." Byl apoštolem mezi svými kamarády, které Bosco sbíral s ulice. Překážel energicky zlým hovorům mezi chlapci. Byl strašným nepřítelem špatné knihy a dovedl ji e legan tně před očima kam aráda zničit. Smiřoval d ivoké rvačky kluků. Dva si vypověděli jednou souboj na kameny. N echal se přizvat za svědka. A když soupeři se šťavnatými taliánskými nadávkam i již stáli proti sobě, vyhrnovali rukávy a sbírali kam eny — postavil se mezi n ě , vytáhl ze záňadří malý krucifix a zvolal: „První kámen na mne. A bijte hodně, ale nejdříve se pod ívejte na ten kříž." Rváče odzbrojil úplně!

28

O všem to si mohl dovolit jen Savio. — Přál si trpěti. Mrtvil se těžce. Za největších mrazů spal pod lehkou přikrývkou. Do lůžka si kladl d řeva a cihly. — Stálé bdění, vnitřní život, napětí snahy, láskou hořící srdce, k teré s žádnou nám ahou nebylo dosti spokoje n o — oslabovalo síly útlého těla. N em oc zchvátila sextána Savia. Musel dom ů. Ulehl. Pouštěli mu žilou. Lékař vzal slabou ručku d o své: „O dvrať hlavu, bud e to m éně b o le t . . 1" Dominik se jasně usmál. „Co jest m alé píchnutí d o kůže proti ranám p rob o d e- ných rukou nevinného Spasitele?" A klidně se díval, jak s rudým pram énkem krve prchá slabá síla jeho života. A když lékař odešel, řekl: „A teď mi zavolejte nebeského lékaře!" Přijal Tělo Páně, poslední svaté pom azání a několik dní po tom v n e popsate lné radosti, s žerty na rtech a nevýslovném klidu chystal se k poslední hodince.

„Ó , jakou krásu spatřuji," to byla jeh o poslední slova. Uzavřel pči, k teré již v íce neotevřel, zkřížil ruce na prsou a b ez nejm enšího pohybu vypustil duši. Svatý O te c Pius XI. přiřkl mu právo na titul „venerabilis", t. j. „ctihodný", v neděli 5. p. sv. Duchu d n e 9. VII. 1933.

S v a t ý G a b r i e l P o s s e n t i († 27. II. 1862).

Zvláštní obraz svého života skýtá nám tento m ladičký světec, který pochází z Assisi v Italii. Byl synem assiského starosty tohoto města, které je tak slavné svatým Františkem. Byl vychován pečlivě a vroucně katolicky již v rodině, a napotom u Školských bratří a na studiích v koleji Jesuitů. Již v 7 letech byl u prvního svatého Přijímání. Svědci praví, že se jim zdálo, že vidí k oltáři se blížit anděla . Ale pozdější životní sm ěr nachyloval se hodně k světu. Rozcházel se tém ěř již již se svým povoláním řeholním i kněžským. Svět mu ale nemohl ublížiti. Byl duší příliš pevnou a srdce sta tečného v e chvíli pravé. S dýkou v ruce dovedl ubrániti svoji ctnost nejkrásnější proti drzém u svůdci. Ale rozkošné věci

29

toho to světa jej hodně lákaly. Byl to hezký hoch, a byl si toho vědom . Okolí neskrblilo obdivem a chválou. O hrom ně rád se proto krásně strojil. Šaty musely vždy býti nejnovějšího střihu a jako ulité na tělo. Límeček, kravaty, různé drobnosti vždy podle nejnovější módy. N ejvětší pak péči, jako Italové vůbec, věnoval svým vlasům. Pomáda a voňavka nesm ěly scházet. Byl horlivým čtenářem románů. Měl rád hudbu a zvláště divadlo. A le nejvášnivěji rád tančil. I jeho spolužáci v koleji v e Spoletu mu jinak neřekli než „ten tanečník". Bylo tedy nesm írným překvapením , když ve škole třídní profesor P. Rincelli S. J. oznamoval žákům ve třídě : „Slyšeli jste, že náš „tanečník" vstoupil d o kláštera?" Ano. Tento hoch s očima oslněnýma světem , rozmyslel se h luboce a vstoupil k passionistům . Stál dvakráte na pokraji hrobu v těžké nemoci. Na lovu se jednou hodně postřelil z vlastní pušky. A p ředčasná smrt jeho d rahé sestry jej přivedla na jiné myšlenky. O braz matky Boží bo lestné při slavném jejím procesí v e Spoletu doděla l náraz M ilosti. . .

Zemřel přesvatou smrtí zcela odevzdán Bohu. Po životě p lně prožitém jed ině rozjímáním o utrpení Páně a jeho Bolestné Matky ve svém 24. roce.

Zamysleme se i my nad utrpením Kristovým na G o lgo tě a jeho Bolestné matky a prosm e o milost, aby láska k světu nezlomila v nás lásku k Bohu.

P e t ř í č e k D ’ A i r e l l e († 20. III. 1914).

Vysoko, vysoko nad širým mořem na pobřeží severní Francie leží h robeček osm iletého hocha — znám ého po celém světě pod jm énem „malý Petřík". N ad ním se tyčí porfyrový kříž. Růžový keř jej obepíná. A na náhrobním kameni je vytesán kalich a nad ním zářící hostie. A kolem ní nápis z Evangelia: „N echte maličkých přijíti ke m ně, a nebraň te jim, neboť takových jest království nebeské!" A k m isce vy tesané v pomníčku přilétají mo- dřinky a za radostného šveholení hasí svou žízeň.

30

Jediný rok života tohoto d ítě te stačil, aby dosáhl heroického stupně života, který zaručuje svatost.V m ěstečku St. Malo byly m i s i e . A při nich přistupovaly děti k prvnímu sv. Přijímání. Mezi nimi Petříček. A m isionář v slavném kázání kladl dětem na srdce modlitbu a oběť za nevěrce a hříšníky, aby se obrátili a mohli také přijít do nebe . — A Petříček znal jednoho nevěrce, jednoho jediného, který mu a le byl tak blízko a k terého tolik miloval — j e h o t a t í n e k . A v hlavičce své přem ýšlel: „Já mohu d o nebe . Ano. Mohu. — Ale sám bez tatínka— ne, to nem ohu. Tatínek tam musí také." Vytrhne ho z moci pekla. Začal s m odlitbou a č a s t ý m s v. P ř i j í m á n í m . Ano, i denně. Všichni byli proti němu. O tec, babička, i m atka na začátku. I cizí tetky z farnosti pohoršovaly se nad tou sm ělostí toho chlapce. Ale Petřík nepovolil. V ěděl proč.

Se svým Ježíškem v tabernaklu byl v ustavičném spojeni nejživější pevnou vírou. Rozmlouval s ním.V prosinci 1912 p íše: V neděli po sv. Přijímání se mi zdálo, jako by se m ne Pán Ježíš ptal: „Chtěl bys zemříti, abys tatínka obrátil?" O d p o v ěd ě l jsem : „Ano, ano, chci."

29. března již p íše jen tužkou v postýlce. Ve škole začal p rudce kašlati krev a to již neustávalo. Zůstal již v postýlce: V pátek po sv. Přijímání zdálo se mi, že mi Pán Ježíš o p ě t pravil: „Petříku, chceš zemříti, abys tatínka obrátil?" „Ó , ano," odvětil jsem. A znovu jsem prosil, abych se směl obětovati za tatínka."

Zemřel tiše ráno na Z elený čtvrtek, když jeho sestra O dinka přišla od prvního sv. Přijímání. — Smrtelný zápas nastal, když zvony volaly na Mši. Zdálo se, že volal otce, a ten , když se k němu sklonil, zašeptal mu s nám ahou: „N a shledanou, tatínku, v nebi, — umírám pro teb e . . . " a vydechl naposled .

A p o 20 letech n evěrec o tec klesl po prvé na kolena u m rtvého svého synáčka a v prvním paprsku světla nově získané víry se pomodlil „O tče náš".

Zvony Bílé soboty doprovodily Petříčka d o h robeč- ku vysoko, vysoko nad mořem — a hejtm an D'Airell nastoupil na m ísto svého synka u oltáře.

31

V í t e k d e F o n t g a l l a n d († 24. I. 1925).

Mezi naše hrdinné vzory zařazujem e si přirozeně i tohoto francouzského hocha z Paříže. — Máme jej již dlouho rádi. M odlím e se již k němu a i za jeho blahořečení, a těším e se, že k té to slavnosti p o je d e m e brzy d o Říma. Je nám vzácným vzorem hocha, který uprostřed života v e velkom ěstě, jako je Paříž, ve zhýčkaných pom ěrech bohaté šlechtické rodiny dovedl si zachovati svůj neporušený, přísný katolický život, ano, dopracoval se až k svatosti.Je naším současníkem. Zemřel d n e 24. ledna, v so

botu, pod le slibu Panny Marie, v roce jubilejním 1925. Byl tak docela chlapcem , jako naši chlapci. Měl rád hračky, stavebnice, stroje, aera , auta, jako naši chlapci. Chodil do školy k Jesuitům v ulici Franklin, jako u nás v Praze do Bubenče. Také se neučil zrovna nijak slavně, jako naši studentíci, ale my d n es vím e jeho hluboký, zcela nadpřirozený a logicky správný důvod , proč tak činil, ač za to se strany učitelů i vlastní matky musel m noho trpět. Vždyť mu Pán Ježíš při prvním svatém Přijímání v jeho sedm i letech slíbil, že tak brzy zem ře, a že nebude knězem , jak si přál, a le andělem . To bylo to jeho veliké tajem ství, které v sobě tak dlouho nosil a nikomu nesvěřil. N eboť tajem ství je jen pro dva, ne pro tři. — Je nám vzorem d o m á c í h o d u c h o v n í h o života v p řesné dom ácí m odlitbě a p lnění drobných povinností. Je vzorem lásky k o- pravdové liturgii, kterou se svým misálkem v ruce tak záhy pochopil. Vzorem lásky k N ejsvětější Svátosti, se kterou uměl tak vroucně h luboce zacházet při svém svatém Přijímání. Učí nás rozuměti vůli svatého O tce, právě tak jako malý Petříček ďAirell ze St. Malo. Matku Boží ctil jako svou nebeskou matku . . . a ona to byla, svatá pan í lurdská, která jej odved la v e svůj sobotní den do nebe.

„N ebudeš knězem , udělám tě andělem ." Tak mu to znělo srdečkem o d prvního svatého Přijímání. Trpěl tím. O n c h t ě l b ý t i k n ě z e m . Na m apě si hledal da leké misijní stanice a budoval aeroplány,

32

aby mohl létat jako misionář v dalekých končinách. N esm ělo to být. Říkával sí: „Já mohu sice přím o a hned do nebe , to je pravda, a le nikdy, nikdy nem ohu se státi knězem . . Tak si naříkal ve své nemoci sm rtelné.

Kdo by chtěl na místě zem řelého Vítka na jeho místě státi se knězem , aby to to m ístečko nezůstalo neobsazené?

Končíme krásnou a radostnou řadu našich vzorů. Všichni byli malí, chlapci, takoví, jako ty, který v té to knížečce č teš; skoro všichni začali jako ministranti u oltáře, s láskou, horlivostí a obětavostí. Kolik tu krásných příkladů, živých a opravdových. A také ne všichni se svatostí začli od počátku.

Pamatuj si větu, která se vypráví o svatém Augustinu, kterou si často opakoval: Mohli jiní, mohly jiné— proč i ty ne, A ugustine . . .1

ě j i n y M š e s v a t é

Žeriva obětní.

Žertva obětní jest dar věnovaný nezištně Boha ze statků nám svěřených v důkaz naší víry, naděje a lásky, abychom tak projevili svoji chválu, díky i přednesli tak své prosby.

Z dějin lidstva známe obět Ábelovu a Kainovu, která pozůstávala z plodů země, známe obět Melchisedecha, krále salemského, která pozůstávala v chlebu a víně. K těmto způsobům oběti přistoupil ve Starém zákoně zvyk obětovati maso a krev z v í ř a t obětních, zvláště u Židů. P ři tom největší roli, zvláště s ohledem na příštího Mesiáše, hrál o b ě t n í b e r á n e k , a to zvláště v e l i k o n o č - n í, od časů vyjití Israelských ze země egyptské.

Pravým obětním Beránkem velikonočním celého světa stal se J e ž í š K r i s t u s , nejsvětější a nejčistší Obět Zákona nového, který jako Syn Boží sstoupil s nebes, vtěliv se z Marie Panny, a k oběti věčné z a b i t b y l n a k ř í ž i k a l v a r s k é m , vyliv krev svou za nás.

Mše svatá.

Mše svatá jest táž obět Ježíše Krista jako na kříži co do těla i krve, obětovaná však podle jeho posledního rozkazu a vůle před smrtí jeho n e k r v a v ě na našich o l t á ř í c h pod způsobami c h l e b a a v í n a , proměněných slovy téhož Ježíše Krista, Pána našeho, v jeho nejsvětější Tělo a Krev.

První Mše svatá.

Kdo jest původcem Mše svaté? K dy byla ustanovena? Pán náš, Ježíš Kristus, v Jerusalemě ve večeřadle na hoře Sionu večer ve čtvrtek svatého týdne velikonočního, v předvečer to svého strašlivého utrpení Velikého pátku, poslední svojí vůlí, než umřel za spásu celého světa, t o t o n e j v y š š í t a j e m s t v í s v é l á s k y ustanovil.

Slavil se svými apoštoly zákonem předepsanou v e l i -

34

k o n o č n í v e č e ř i . Po slavném díkůvzdání za milost vysvobození ze země egyptské ke konci večeře vzal chléb do svých nejsvětějších rukou, požehnal, lámal a dával učedníkům svým řka:

V e z m ě t e a j e z t e , t o t o t j e s t T ě l o m é l

Podobně vzav kalich s vínem , požehnal a dával učedníkům svým řka:P i j t e z n ě h o v š i c h n i ! N e b o l t o t o k a l i c h j e s t K r v e m é , k t e r á z a v á s a z a m n o h é v y l i t a b u d e n a o d p u š t ě n í h ř í c h ů . T o

č i ň t e n a m o u p a m á t k u !To jest ona p r v n í M š e s v a t á , při které Kristus

sám byl obětníkem i obětí, to jest k n ě z e m i ž e r t - v o n .

Svatí apoštolové měli ve večeřadle své první svaté P řijímání.

Tedy Mše svatá je z ustanovení Božího podle slov Ježíše Krista.

M še swafá sa čas! apoštolských.

Svatí apoštolové řídili se rozkazem Páně. Na památku hrozného umučení jeho, jakož i vzkříšení jeho, —■ podle jeho vlastních slov: To čiňte na mou památku! — opakovali to, co slyšeli a viděli, tým iž slovy a tým iž pohyby jako i Kristus, ničeho na tom neměníce. Pouze láska a úcta velela přidati ta a tam nějakou modlitbu přípravnou neb modlitbu vroucích díků.

Znovu a znovu stálým opakováním si připomínali poslední večeři, a proto scházela se apoštolská rodina s věřícím i k malé bratrské hostině, která byla zvána hostinou l á s - k y čili a g a p a. Vzdána byla eucharistie . . . což znáči modlitbu chvály a díků (jest z řeckého slova eu - dobře a charis - d íky); jm éno to se pak přeneslo na celou Mši svatou, a zvláště na sv. Přijím ání, poněvadž vykonávajíce poslední vůli Kristovu vzdáváme tak Bohu ty nejkrásnější a nejdokonalejší díky chvály.

Apoštolové vyprávěli vroucně věřícím o lom, co Kristus učinil při večeři poslední a vzavše chléb a kalich s vínem

35

o p a k o v a l i táž slova Kristova, která on pronesl: Toto jest Tělo mé . . . Toto jest Krev má.

Z á z r a k p r o m ě n ě n í dál se tak, jako kdyby sám Kristus to znovu řekl. A všichni poslechli poslušností svaté víry slov: To čiňte na mou památku! a přijím ali lámaný chléb jako Tělo Kristovo a pili z kalicha Kristovu Krev.

M še svatá za časů pronásledování.

Nástupci apoštolů svěcením, to jest vkládáním apoštolských rukou, stávali se b i s k u p y a k n ě ž í m i . Ti pak, když apoštolové jeden za druhým m izeli mučednickou sm rtí s tohoto světa, pokračovali ve vykonávání Kristova i jejich odkazu. Přišlo však často kruté a krvavé pronásledování se strany pohanů.

Mše svatá se slavila v soukromí, v bytech jednotlivých křesťanů; ano, až pod zem do skrytu katalcombních po- hřebišf se m useli utéci křestané, aby nerušeně mohli slaviti svatá mysteria.

V těchto krutých dobách úzkosti a strachu počaly se i rozmnožovati modlitby při Mších svatých. Pro útěchu pronásledovaných a trpících počaly se čísti úryvky ze zachovaných listů apoštolských, které křestanům byly psány. Byly čteny úryvky ze čtyř svatých Evangelií, k te rá j iž tehdy byla napsána. Věřící se museli sami starati jak o dary pro obět Mše svaté, tak o vydržování svého kněžstva přinášením chleba a vína a jiných potřeb chrámových . . . Tak vzniklo o ffertorium .

Ve shromáždění byli také ti, kteří nebyli věřícím i, ale ke křtu se zatím připravovali. To byli tak zvaní katechumeni. T i nesměli býti přítom ni nejsvětějším Tajemstvím , a proto, když jim bylo přečteno poučení z Evangelia, museli opustiti shromáždění. Tento okamžik nám dává rozdělení Mše svaté na Mši svatou katechumenů a věřících.

Po obětování byla zpívána modlitba nejvyšších díků a chvály jako vzpomínka z poslední večeře velikonoční . . . naše p r e f a c e , ve které se slaví tajemství vykoupení, přechod ze zajetí Satanova do země evangelického K rálovství Božího, a to byl slavný úvod k m ystériu Mše svaté

36

samotnému, které počínalo tichými modlitbami kněze v k á n o n u . Zde kněz p r o m ě ň o v a l , a po prom ěnění lámal a dával ostatním podle příkladu Kristova a tradice apoštolů. Každý dostal svůj podíleček na chlebí svátostném.

Tento chléb dostávali křestané na čistou roušku do ruky, aby je j mohli donésti n e m o c n ý m . Ano i vězňům se donášela tato nejsvětější posila do vězení t a j - n ě a s největším nebezpečím. Tento zvyk nám dal našeho drahého mučedníka Nejsvětější Svátosti, hocha svatého Tarsicia, který, když v krutých dobách nikdo se nenašel, kdo by statečně do M amertinských vězení chléb Páně donesl, sám se nabídl a lásku svoji a statečnost na foru řím ském zaplatil životem a získal si slávu mučedníka, jako příklad našim hochům-ministrantům.

A ž na počátku č t v r t é h o století (ediktem Milánským r. 313) dostalo se Církvi svobody za Konstantina, a tím teprve se mohla Mše svatá přestěhovali do nových veřejných a vznešených chrámů, které K ristu , Spasiteli světa, stavěli j iž sami císařové římští.

Mše svatá v proudu staletí.

V době od IV . století obřady mešní počínaly se usta- lovat. V podstatných částech zůstávalo vše vždy stejné. Jen různě m odlitby, žalmy, zpěvy, zvyky podle krajů a zemí se různě rozvíjely. Tak vznikly liturgie latinská — západní, řecká — východní, slovanská, arménská, koptská, ambrosiánská, španělská a jiné.

Naše liturgie - latinská - západní jest v hlavních rysech stálou již od V I.— V II. století. Hlavně od časů papeže sv. Řehoře Velikého. Jeho papežská slavná Mše jest základem i vzorem mešního formuláře.

Papež s věřícím i sešel se v některém římském chrámě — schůzka ■—• k o l l e k t a — odkud po modlitbě nad lidem šlo se slavným průvodem do předem stanoveného chrámu, kde bohoslužba toho dne se určitě konala — s t a t i o . — Cestou zpívala se litanie, ze které nám zůstalo naše ‚‚K y r i e e l e i s o n ' . Papež v sakristii oblékal roucha a m ezitím co se ubíral k oltáři, klerici zpívali „ i n t r o i t u s “. (Naše stupňová modlitba pochází

37

až ze středověká. Byla říkána knězem na cestě k oltáři. I confiteor je soukromou přípravnou modlitbou z těže doby.)

Čas Mše od i n t r o i t u až k o f † e r t o r i u ztrávil papež na trůně. Modlitby říkal jsa obrácen k východu. E p i š t o l a a E v a n g e l i u m byly úkolem lektorů, podjáhna a jáhna; četly se slavně lidu se zvláštního místa mezi oltářem a lodí, zvaného „a m b o“. Délka i místa četby z Písma svatého byla libovolná, ač určitá tradice j iž vše řídila. — Papež m ěl vždy osobně výklad, čili homilii. — Částky G r a d u á l, A l l e l u j a , T r a c- t u s neb později i S e q u e n c e připadaly zpěvákům choru — klerikům . C r é d o jest všeobecně zavedeno až v X I. století. O f f e r t o r i u m je jedna z nejpozději zavedených zpěvných částí do Mše svaté.

Po výkladě Evangelia papež si um yl ruce ( l a v a b o ) a odebral se k oltáři, kde přijím al obětní dary. Jáhen přinesl k vybraným chlebům obětním kalich s vínem a následovaly modlitby nad obětními dary.

Toto vše končilo slavnou P r e f a c í — při jejichžto závěrečných slovech zpívali všichni hluboce skloněni: S a n c t u s . . . N yní se začal papež m odliti „K á n o n“. Celý postup K á n o n u až na malé výjim ky byl již tak upraven, jak je j dnes máme v misálu. Věty Kristovy k P r o m ě ň o v á n í jsou ovšem vždy nezměnitelné. Při l á m á n í svátostného chleba opakoval lid, pokud čas stačil, aklamaci „A g n u s D e i . . . “. Dnešních třech krásných modliteb před sv. P ř i j í m á n í m v V II. století ještě nebylo. Ze soukromé zbožnosti jsou později vsunuty a jednotně je zařadil až papež Pius V., 1570. Následovalo svaté přijím ání věřících, m ezi k terým zpěváci zpívali hodící se antifonu nazvanou dnes ‚‚C o m m u- n i o" a žalm zakončený G l o r i a P a t ř i . Po pozdravu „Dominus vobíscum“ byla modlitba po sv. přijím ání zvaná „ P o s t c o m m u n i o". Druhý pozdrav papežův ‚‚Dóminus vobíscum“ a jáhen propouštěl shromážděné věřící slovy: „I t e, M i s s a e s ť ‘ — což znamená — jd ě te, je chvíle rozchodu od oběti nejsv. — slůvko „missa“ vžilo se časem jako označení celé obětní liturgie - missa - Messe - mše. Tim. byla skončena papežská mše. Papež vracel se v průvodu do sakristie a cestou dával své p o -

38

s l e d n í p o ž e h n á n í lidu, které rovněž přešlo i do Mše sv. tiché — jednotně zavedeno od X II . století. Člení p o s l e d n í h o E v a n g e l i a sv. Jana zavedeno všeobecně až papežem Piem V. v r. 1570, který konečně nastálo upravil pro celou západní církev obřad mešní.

Vidíme tedy, že t i c h á M š e s v a t á soustřeďuje v sobě postupem času všechny složky veřejné slavné Mše pontifikální — papežské. Tak se ledy i vyvinula během historie 15 století naše kniha m i s á l n í. Původně celebrant se modlil jen m o d l i t b y , p r e f a c i , k á n o n a m o d l i t b u P á n ě . části zpěvní obstarávali klerici- kantoři ve schole a lid střídavě, Epištolu a Evangelium lektoři, podjáhen a jáhen. Všem těmto částkám kněz- celebrant jen naslouchal.

Teprve zaváděním t i c h é M š e s v a t é byly všechny tyto části spolu, se všemi modlitbami a kánonem sebrány do společné příruční knihy, a kněz se ponenáhlu modlil vše sám. Původní rozložení těchto misálových prvků pozorujeme při řádně sloužené liturgii s asistencí, ale velm i zřetelně při slavné Mši p o n t i f i k á l n í , kterou slouží biskup, infulovaný prelát neb opat.

V těchto misálech k potřebě soukromé v tiché Mši svaté byla zprvu veliká různost, ale jednotu v tom zjednal již zm íněný papež Pius V. v r. 1570. Od té doby přibyly j iž jen některé nové modlitby, preface a některé nové formuláře pro nově zavedené svátky Páně, P. Marie a svatých.

Poslední nejnovější vydání misálu s českým překladem máme od benediktina P . Mariana Schallera, které každý pořádný česlcý ministrant musí m íti, chce-li své svaté liturgické tlužbě u oltáře řádně rozumět.

Obrazec k objasnění tajemství Mše sv.(Podle Dr. Parsche z Klosterneuburku.)

O b ě tn íh o s tin a

O b ě f

P řip ra v e n í

o b ě tn íh od a ru

S lu ž b aB oží

C írk v ep ro s íc í

Communio(já p řijím á m )

Proměňování (Canon)(já o b ě tu ji)

Offertorium(já p řin á š ím d a r e m )

C rédo(V ěřím v je d n . B o h a )

3 . H o m ilie - k á z á n í - výklad

2 . E v an g e liu m (K ris tu s )

1. E p iš to la - a p o š to l . - p ro ro k .

4 . M o d litb a C írk v e (P ro sb y )

3 . G lo ria in e x c . (C h v á la slávy)

2 . K yrie (T o u h a p o s p á s e )

1. S tu p ň o v é m od litb y

O č is tn á p říp ra v a v p o k á n í

v y zn á n í a lítosti

C o c h lé b v ě č n é h o

živo ta

B e rá n kem

B ožím

C h lé bč lo v ě k a

B ožím u S lovu

v P ís m ě sv.

Mod

lím

se m

odlit

bou

kají

cnos

ti,

touh

y,

chvá

ly

a p

rosb

y

Č lo v ě k m luví

k B o ž sk é m u m a je s tá tu

40

Nas

lou

chám

Můj

ch

léb

se st

ává

chle

bem

Bož

ím

S lu žb aB oží

C írk v eu č íc í

Bůh

se sk

lání

ke

mně

Já

jdu

k B

ohu

B o h o s l u ž e b n á r o u c h a m e š n í *

Každý ministrant má povinnost (není-li ovšem maličký) svého kněze, kterém u ministruje, oblékati do bohoslužebných rouch (param entů).

Ř ádně upraven, učesán , s botami vyoíděným i, a zvláště s čistýma rukama (nehty!) ob lékne se sám v k o m ž i (barvy patřičné) a čistou s u p e r p e l i c i (či jak se u nás říká r o c h e t u ) a přistoupí ke knězi. (Šat ministranta buď dosta tečně dlouhý a slušný.)

1. Podá mu h u m e r á l čili a r n i k t ;2. chopí se a I b y, kterou opatrně knězi p řes hla

vu oblékne, srovná v ram enou, zřasí vzadu a3. d o rukou kněze vloží c i n g u l u m k přepásán í

a l b y (střapce vždy vpravo). Albu pak se naučí tak upravovati, aby kněz u oltáře vždy slušně vypadal. Alba má býti nejvýše 5 prstů nad zemí. U pravení alby vyžaduje určitého cviku.

4. Podá m a n i p u l k levé ruce k n ě z e ;5. podá š t ó l

i † u r g i c k é b a r v y

Liturgických barev jest 5 (s barvou růžovou 6).Bílá (neb také zlatá) jes t barvou s v ě t l a . Bar

vou Kristova* Božství, neposkvrněnosti liliové p ře svaté Panny. Barva radosti a jásotu, barva slunečního jasu. Barva neporušenosti, čistoty a panenství.

Č ervená - rudá - purpurová jest barvou ohně a krve. Je to barva Ducha svatého, ohnivých jazyků svatodušního dne. Tim barva žáru a lásky. Je to barva m u č e d n í k ů , barva prolité krve za Krista.

Fialová jes t barvou svítání, ranní zory. Barva nad ě je a touhy, kajícnosti a odříkání. Je to barva ad - verrtní, svatopostní, barva vigilií církevních. Barva zkroušenosti, pokory a pláče.

Zelená - toť barva zem ě v ustavičném zrání, barva pastvin a m ladého osení, barva stromů na jaře. Je to barva všedního a každodenního života, barva d o b rého Pastýře, který vždycky vodí ovečky své na žírné, ze lené pastviny Evangelia. Barva času po Třech králích a p o svatodušních svátcích.

Černá jes t popřením všech barev. Jen život má barvy. Smrt a sm utek neznají barev. Je to barva mar, hrobu, soudu a posledních věcí člověka. Barva „R equiem " a pohřbu v zem.Růžová přichází jen dvakráte d o roka, a to o 3. ne

děli adven tn í „G au d e te" a 4. neděli postní „Laetare" . Je to liturgická zvláštnost - barva růže. Radostná n adě je vánoc a vzkříšení.

Podobnou zvláštností jes t barva m o d r á v e Španělsku pro svátek N anebevzetí Panny Marie, a z e - I e n á v Irsku na svátek sv. Patrika.I komže (talárky) ministrantů mohou býti (a též mají

býti) různých barev. Č e r v e n é jsou p ro svátky. F i a l o v é pro dny kajícnosti. Č e r n é pak pro M še sm uteční „d e Requiem " a k pohřbům . M ohou býti i z e l e n é i b í l é . Neutrální, ke všem u se hodící jsou č e r n é s š i r o k ý m s e n á t o r s k ý m p u r p u r o v ý m p r u h e m v lemu i na rukávech.

42

J a k č t u a v y s l o v u j i l a t i n u

Naším výchovným ideálem v L. A. nejsou ministranti, kteří celý svůj ministrantský život u o ltáře žmolí usm oiené sešitky s p ředtištěnou „m inistran- cí", a le hoši, kteří svo je l i t u r g i c k é t e x t y m ešní znají odříkávat správně zpam ěti, tak jako sám kněz.

K tomu je zapotřeb í um ět č í s t a v y s l o v o v a t , což není jed n o a totéž. I ten , kdo umí třeba nejkrásněji číst text z latiny česky přepsaný, neb u d e ještě um ět správně vyslovovat, poněvadž v latinských slovech je cizorodý přízvuk.

M i n i s t r a n c i m u s í m a l é h o c h y n u t n ě n ě k d o z k u š e n ý n a c v i č i t , a t o n e j e n č í s t , a l e i v y s l o v o v a t . Nej lépe kněz (farář, kaplan). N em á-li čas — pak vůdce družinky — nejstarší ministrant. N enecha t m alé hochy samy sobě. N e j l é p e s e c v i č í h r o m a d n é . A co se jednou správně naučí — nikdy se nezapom ene! Příručka je p ro cvičení a učení dom a! Pro začátek se ovšem b e re s sebou!

Pravidla

c p řed e , i, ae, o e čti jako naše c: = excelsis, c před a, o, u čti jako naše k: inimicus = iny-

mikus, confiteor = konfiteor, culpa = kulpa. cc — čti jako kk: peccavi = pekávi. ae, o e čti jako é : coelum = célum ; ale pozor!

M i - c h a - e - l i ne Michéli, nýbrž M i - c h a - e - l i . di, ti, ni čti jako : dy, ty, nyj nimis = nymis, tibi

= tybi atd. ti mezi 2 samohláskami čti jako naše ci; cogitatione = kogitacione. ei čti jako eji: Dei — Deji.oi čti jako eji: introibo = introjíbo. ia čti jako ija: gloria = glorija. qu čti jako kv: quia = kvija. x čti jako ks: maxime == maksime.Pozor: to tiúsque vyslov totýjúskve.

43

J a k j e u s p o ř á d á n a f a f o č á s f

m e š n í h o ř á d u ?

Tato část je vlastním liturgickým jádrem příručky. Rozděluje se na čtyři části spo jené v jed en celek: ministrance, obřadní předpisy, missa recitata a liturgické vysvětlivky.

I. P ředně je zde Ířlasínf minisirartce (vysázená týmž písmem), určená pro potřebu ministranta.

II. Obřadní předpisy (sázeno týmž písmem ), a to pro hocha-m inistranta, když knězi ministruje s á m .

III. V loženy jsou všechny ostatní texty, kterých je zapotřeb í ke Mši sv. recitované, zvané „Missa recitata", vysázené menším písmem tučným. (Glória, Crédo, Sanctus, Ágnus a některé modlitby z misá- lu.J Takže příručka m ůže stačiti každém u, kdo se chce zúčastniti tohoto způsobu Mše, i když nemá misálek.

Naši č lenové ten to způsob účasti na Mši svaté bu dou pilně zavádět za veden í svého kněze. Tim se ne jlép e naučí „znát" Mši svatou.

IV. Dále jsou přidány i stručné vysvětlivky historické a liturgické, aby naši hoši domácím studiem do jednotlivých částí d o b ře a lehce a rychle pronikli.

Porozumění Mši svaté je základním kamenem celé znalosti náboženské i náboženského života vůbec.

K nacvičení obřadů používejte svfeh týdenních besídek!

44

O R D I N A R I U M M I S S A E

( M E Š N Í Ř Á D )

CD h ř a d y , k d y ž m i n i s t r u j e j e n

j e d e n m i n i s t r a n t

O rdinarium pochází o d latinského slova o r d o , což značí uspořádání, řád, pořádek. Z de se jednáo uspořádání m odliteb a obřadů při nejsvětější o b ě ti M še svaté. Pořádek při Mši svaté tak, jak dnes jej máme, pochází z 16. století, kdy byl konečně pevně stanoven papežem svatým Piem V. v p řed v ečer koncilu tridentského r. 1570.

I. Část přípravná. (O d počátku až ke kol- lektám.)Ministrant v sakristii tiše a zbožně pomáhá svému knězi při oblékání posvátných rouch. Poté vezme misál, který nese oběma rukama sponami na levou stranu obrácený, opřený o hrud. Ukloní se spolu s knězem ke kříži a nastupuje před knězem asi 3 — U kroky k oltáři. U vchodu do chrámu dá krátké znamení zvonkem. — K dyž dosel ke stupňům oltáře, zůstává po pravé straně kněze, poklekne současně s knězem na jedno koleno a vystupuje k oltáři. Položí misál volně na pult neb podušku, a to sponami a ořízkou směrem ke středu oltáře. Odnese biret na své místo a pokleknuv uprostřed oltáře, klekne si v blízkosti kněze na podlaze (nikoliv na prvním stupni) po levé straně„

45

Znamení svatého Kříže.

In nom ine Patris e t Filii e t Spiritus sancti. Arnen.

K. Introibo a d altare Dei.

M. Ad Deum, qui laetificat juventutem meam.

V e jm énu † O tce i Syna i Ducha Svatého . Amen.

Kněz: Vstoupím k oltáři Božímu.

Ministr.: Před Boha, jenž jest původcem radosti mé od m ladostí mojí.

Žalm 42. Judica m e se vynechává při Mži svaté za mrtvé (černé) a od neděle Sm rtelné (passionis) až d o velikonoc. Kněz hned říká verš: Adjutorium nostrum . . .

K. Judica m e Deus et discerne causam m eam de g en te non sancta: ab hom ine iniquo et doloso e - rue me.M. Quia tu e s Deus for

titudo mea: quare me repulisti, e t quare tristis incedo dum affligit me inimicus?

K. Emitte lucem tuam e t veritatem tuam ipsa m e deduxerunt et adduxerunt in m ontem sanctum tuum et in tabernacula tua.

M. Et introibo ad altare Dei, ad Deum qui laetificat juventutem meam.

K. Z jednej mi právo, Bože, a rozhodni při mou proti bezbožném u lidu; od člověka nespravedlivého a lstivého vysvoboď mne.

M. N eboť tys, Bože, síla má! Proč m ne zapuzuješ a proč sm uten chodím, když m ne souží nepřítel?K. Sešli světlo své

a pravdu svou; ty m ne povedou a dovedou ke svaté hoře tv é a d o stánků tvých.

M. I vstoupím k oltáři Božímu; před Boha, jenž jest původcem radosti mé od mladosti mojí.

46

K. C onfitebor Tibi in cithara, Deus, Deus meus, quare tristis es anim a m ea, e t quare conturbas m e?M. Spera in Deo q u o n i

am adhuc C onfitébor illi: salutare vultus mei e t Deus meus.

K. O slavovati tě budu na citeře, Bože, Bože můj. Proč se rmoutíš, d u še má, a proč m ne znepokojuješ ?

M. Doufej v Boha, neboť o p ě t budu jej oslavovati — Spasitele svého a Boha svého.

Min. spolu s knězem ke Gloria udělá vždy malou inklinaci ke křiii.

K. Glória Patri e t Filio et Spiritui sancto.M. Sicut erat in princi

pio et nunc et semper et in saecula saeculorum. Arnen.

K. Introibo ad altare Dei.

M. Ad Deum qui laetificat juventutem meam.

K. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému.

M. Jakož bylo na počátku, i nyní, i vždycky, a na věky věkův. Amen.

K. Vstoupím k oltáři Božímu.

M. Před Boha, jenž jes t původcem ra- rosti m é od m ladosti mojí.

K Adjutorium kněz spolu s ministrantem dělají veliké znamení sv. Kříže.

K. Adjutorium nostrum in nom ine Domini.

K. Pomoc naše ve jm énu Páně.

M. Jenž učinil neb e i zemi.

M. Qui fécit coelum et terram.Kněz hluboce se skloniv říká svůj C o n f i t e o r . K dyž

47

byl dokončil, ministrant obrací se k němu trochu skloněn a odpovídá:

M. Misereatur tui omnipotens Deusr et dimissis peccatis Tuis, perducat Te ad vitam aeternam.

K. Amen.

M. Smilujž se nad tebou všem ohoucí Bůh a odpustě hříchy tvoje, uvediž tě d o života věčného .K. Amen.

Tu i ministrant se prostředně skloniv, říká svůj Confiteor

M. Confiteor Deo omnipotenti, Beatae 'Mariae semper Virgini, beate Michaeli Archangelo, beato Joanni Baptistae, sanctis Apostolis Petro et Paulo, ómnibus Sanctis

M. Vyznávám se Bohu všem ohoucímu, b lahoslavené Marii, vždy Panně, svatém u M ichaeli A rchandělu, svatému Janu Křtiteli, svatým Apoštolům Petru a Pavlu, všem Svatým

(a tu se vzpřím í a s malou úklonou obrátí se ke knězi)

et tibi pater: a tobě, otče,(opětně se obrátí k oltáři)

že jsem zhřešil p ře velice, myšlením, slovy i skutky -

(při mea culpa bije se třikráte v prsa)

mša ctslpa, mea culpa, svou vinou, svou vi- mea maxima cuipa. Ideo nou' svou převeli-precor beatam Mariam kou. vi™u- ?roto. , prosím blahoslave- semper Virginem, bea- né Marie, vždy Pantům Michaelem Archan- ny, svatého M ichae-

quia peccavi nimis cogitatione, verbo et opere:

48

gelum, beatum Joanrsem iaptistam» sanctos Apostolos Petram et Paulum, omnes Sa netos et te pater,(vzpřím í se opětně a s úklonou obrátí se ke knězi)

©rape pro me ad Domina™, Ďeum ssostram.

la A rchanděla, svatéh o Jana Křtitele, svatých apoštolů Petra a Pavla, všech Svatých a tebe , otče,

o rodu jte za m ne u Pána Boha našeho.

Ministrant zůstane skloněn.

K. M isereatur vestri om nípotens Deus et dimissis peccatis vestris perducat vos ad vitam aeternam .

M. Amen.

K. Sm iluji se nad vámi všem ohoucí Bůh a odpustě hříchy vaše, uvediž vás do života věčného.

M. Amen.

N yní se vzpřím í a spolu s knězem dělá znamení svatého Kříže (velké).

K. Indulgentiam , absolts- tionem , et remissionem peccatorum nostrorum tribuat nobis om nipotens et misericors Dominus.M. Ameia.

K. Prominutí, rozhřešení a odpuštění hříchů našich nechť udělí nám všem ohoucí a milosrdný H ospodin.

M, Amen.

Kněz i ministrant se mírně skloní a střídavě se m odlí:

K. Deus tu conversus vivificabis nos.M. Et plebs tua laetabi

tur in te.

K. Bože, obrať se k nám a oživ nás.

M„ A lid tvůj radovati se bude v tobě.

49

K. O sten d e nobis, Domine, misericordiam tu am.

M. Et salutare tuum da nobis.

K. Domine, exaudi o rationem meam.

M. Et clamor meus ad te veniat.

K. Dominus vobíscum.M. Et cum spiritu tuo.

Kněz vzpřímiv se, sepne ruce a modlí se hlasitě: O r e - m u s, a vstupuje k oltáři. T u zvedne se i ministrant a je-li zapotřebí, zvláště když je několik stupňů k oltářní mense, a kněz má dlouhou albu, nadzvedne tuto dole opatrně a doprovází kněze až k nejvyššímu stupni. Je-li stupeň jen jeden, nqdzvedne albu ještě kleče. Pak se zvedne a odstoupí nalevo, a to tak, že skutečně udělá vlevo bok a důstojně poklekne na nejnižší (první) stupeň oltářní. K dykoliv se u oltáře pohybuje, m i ruce se- piaty. K lečí-li, může je m íti buit založeny v rukávech, neb m íti v rukou knihu.

Introitus.Spolu s knězem se žehnej svatým Křížem . (N ikoliv při Mši sv. za mrtvé.)

Vstup, neb také úvod, který nás uvádí v e zbožné usebrání pod le tajem ství liturgického svátku, který se slaví. N ajde se na patřičném m ístě v misálku. O byčejně pozůstává introitus z textů žalmů, které se kdysi zpívávaly, když kněžstvo se připravovalo ke Mši svaté a vycházelo ze sakristie. N ěkdy mívá introit i charakter historického vyprávění.

K. Z jev nám, Pane, milosrdenství své.

M. A spasení svoje nám uděl.

K. Pane, vyslyš m odlitbu mou.

M. A volání mé nechť k tobě přijde.

K. Pán s vámi.

M. I s duchem tvým.

50

K dyž byl kněz dokončil Introit, vrací se doprostřed oltáře a modlí se:

Tímto vroucím voláním pro jevuje se v liturgii ona nevýslovná touha adventn í po Spasiteli, k terého konečně po d le zaslíbení Božího na betlem ských nivách vítají an d ě lé slavným

Glória in excelsis Deo.

Toto Gloria se ovšem vynechává ve dny kajícív adventě , v n ed ě le devítníkové, svatopostní a po celý půst, ve dnech kvatem brových, ve Mších za mrtvé, při některých vigiliích (když je fialová barva) a ve všechny všední dny, když nepřipadá žádný svátek svatých.

Gloria in excelsis D eo Sláva na výsostechBohu

K. Kyrie eleison.

M. Kyrie eleison.

K. Kyrie eleison.

K. Pane, smiluj se nad námi!M. Pane, smiluj se

nad námi!K. Pane, smiluj se

nad námi!M. Kriste, smiluj se

nad námi!K. Kriste, smiluj se

nad námi!M. Kriste, smiluj se

nad námi!K. Pane, smiluj se

nad námi!M. Pane, smiluj se

nad námi!K. Pane, smiluj se

nad námi!

M. Christe eleison.

K. Christe eleison.

M. Christe eleison.

K. Kyrie eleison.

M. Kyrie eleison.

K. Kyrie eleison.

51

e t in terra pax hominibus bonae voluntatis.

Laudamus te.B enedicim us te.Adoramus te.G lorificamus te.G ratias agim us tibi p ropter

magnam gloriam tuam.Domine Deus - rex co e

lestis - Deus Pater om nipotens.

Dómine, Fili unigenite - Jesu Christe.

Domine Deus - Agnus Dei - Filius Patris.

Q ui tollis peccata mundi - m iserere nobis.

Q ui tollis peccata mundi - suscipe deprecationem nostram.

Q ui sedes ad dexteram Patris - m iserere nobis.

Q uoniam tu solus sanctus.

Tu solus Dominus.Iu solus aliissimus - Iesu

Christe.

(dělá se znam ení sv. Kříže)

Cum sancto Spiritu in gloria Dei Patris - Arnen.

a na zemi pokoj lidem dobré vůle!

Chválím e tě.D ob rořeč í m e to b ě .Klaníme se tobě.O slavujem e tě.Díky vzdávám e to

bě pro velikou slávu tvou.

Pane Bože, Králi nebeský, Bože O tče všem ohoucí!

Pane, Synu jed n o rozený, Ježíši Kriste!

Pane, Bože, Beránku Boží, Synu O tce!

Jenž snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.Jenž snímáš hříchy

světa, přijmi prosbu naši.

Jenž sedíš p o pravici O tce, smiluj se nad námi.N eboť ty jed iný jsi

Svatý.Ty jed iný jsi Pán.Ty jediný jsi Svr

chovaný, Ježíši Kriste,

se Svatým Duchem v e slávě Boha O tce. Amen.

52

K veršům: Glória in excelsis D e o , - Adoramus Te, - Gratias agimus T ib i, - Jesu C h r i s t e , - Suscipe deprecationem nostram dělají všichni spolu s knězem malou úklonu hlavy.

SS„ Začisti M še sv. K atechum enů. (O d kollekty až po C rédo.)

Přistupuje se ke kollektám, čili společným m odlitbám všech věřících, ce lé Církve, které jako by kněz dohrom ady sebral ze srdcí všech přítomných a spojil v jednu. Za star�